I cesta je cíl!

„Až“ budeme mít ….(dosaďte si, co chcete),  pak budeme opravdu šťastní.

Ruku na srdce, jak často si tohle říkáte?
Až budou děti větší, budu mít lepší práci, peníze, dům, více času…., pak budeme šťastní…
Pak dřeme a honíme se za tím našim snem. A jak to dopadá?

Jak je to u vás? Co vás čekalo na tom místě, když jste tam došli? Možná jenom další „Až“... 

Někde jsem zaslechla takový příběh o zvířátkách, které se rozhodli uspořádat výlet. A ten příběh, pěkně ukazuje, jak to s námi vlastně je.

V tom příběhu se zvířátka rozhodla vyrazit na nedaleký kopec, udělat si výlet a užít si toho nádherného výhledu, který je z kopce na celé jejich krásné údolí.

Vlka napadlo, že by mohli závodit, kdo tam bude nejdříve. Lišku zase, že najde nejlepší cestu. Medvěd, že je třeba po cestě trénovat, aby nezakrněly svaly. Pro zajíce bylo naopak důležité, aby se moc nenadřeli a páv na to, že musí dávat pozor po cestě, aby se neušpinili a došli v celé parádě. Chtěl se přidat také šnek, kterému se všichni smáli, jak je pomalý, a že se nikde nedostane, a tak by prý měl raději zůstat doma.

No, a tak všichni vyrazili. Vlk pelášil, co mu síly stačily, aby byl navrchu co nejdříve.To by byla přeci ohromná ostuda, kdyby nevyhrál. Zajíc koukal, kde by se ulil, kde si mohl na někoho vyskočit a pěkně se nechat poponést s tím, že se bude dívat po nejlepší cestě.

Šnek kousek od startu zrovna míjel voňavou malinu. Byla náramně krásná a vyzrálá. I z té dálky bylo cítit její šťavnatou a voňavou dužninu.Neodolal její vůni a hned ji šel ochutnat.

Mezitím probíhal ohromný závod.

Liška neustále hledala kudy to bude lepší a nejkratší, medvěd zase vybíral cestu, kde mohl odhazovat velké šutry a povalovat stromy, aby se udržel v kondici no a taky ukázal všem svou ukrutnou sílu. Divočák zase furt ryl čumákem v zemi, aby našel něco na zub a páv ten koukal neustále pod nohy, aby nešlápl do bahna. Přece by si nemohl ušpinit tu krásu, kterou na sobě nosí.

To vše se dělo zrovna ve chvíli, kdy šnek užasle pozoroval kapky rosy zachycené na pavučině, jak se v nich odráží ranní sluníčko. Viděl milióny světel, jako by se díval na hvězdnou oblohu za dne. Nemohl se odtrhnout od toho pohledu a byl vděčný, že příroda umí vykouzlit tak úžasné scenérie a on je může sdílet.

Celá skupina spěchala, protože se dohodli, že si na vršku dají svačinku a všichni už začali mít pořádný hlad. Chtěli tam být co nejdříve, aby si mohli odpočinout se svačinkou v ruce. Navíc začalo být pořádné horko, protože se zrovna sluníčko vyhouplo z poza mraků na nejvyšší bod oblohy.

To šnek v tu chvíli právě míjel lesní tůňku a uchvátil ho pohled na tančící vodoměrky, které mu předváděli ten nejpovedenější balet na vodě. Bruslili po ní a skákali, byla radost se na to dívat. Dostal také výborný nápad se trochu ochladit a osvěžit, a tak se v křišťálové vodě hezky potopil a náramně se osvěžil. Byl šťastný, protože to byl nádherný den plný dobrodružství, které by doma asi nezažil. Tam už vše znal, ale miloval tyhle výlety, na kterých může objevovat krásy, které doma nevidí. Možná proto, že už si jeho oči přivykly všem těm zázrakům, které ho zprvu ohromovali stejně jako výjevy, které teď míjel. Ale teď bylo vše jiné.

Pod kopcem už zvířátka funěly z posledních sil a nemohly se dočkat, až budou na vrcholku. Čím se vrchol blížil, tím jejich nedočkavost stoupala. Když nakonec dorazily zvířátka na vrchol unavené a hladové, pustily se rovnou do svých svačinek a hltaly, až si přecpaly svá bříška. Po té vydatné svačince se jich zmocnila únava, a tak se natáhly. Když se probraly, zjistily, že se mezitím pěkně zatáhlo a do údolí není vůbec vidět. Těšily se na ten západ sluníčka, kdy bude zlatě zalito celé jejich údolí a teď viděly jen samé mraky a šeď. Byly pěkně dopálené. Taková snaha a zbytečně.

Mezitím dorazil šneček nadšený s rozzářenými očky a ptal se zvířátek jestli, si také pochutnaly na těch malinách, co je míjely hned u startu. Na to zvířátka odpověděly, že neměly čas na nějaké maliny, protože se staraly o důležitější věci. Když se zeptal šneček lišky, jestli viděla tu nádhernou pavučinu s kapkami rosy třpitícími se jako hvězdy na noční obloze, odsekla mu, že ne, protože byla tuze zaneprázdněna vymýšlením nejlepší cesty. Šnečka mrzelo, že ani zajíček nevěděl nic o krásné lesní tůňce a vodním baletu vodoměrek.

Nedávalo mu smysl, proč jsou všichni tak rozčarovaní a už plánují další výlet, který prý bude daleko lepší, než tento, když si stejně neužili ani tohoto tak báječného. Vždyť to přeci byla úžasná cesta a tolik nového, co na té cestě potkal a zakusil?

Šneček si uměl užít té cesty, a tak ho ani nenapadlo, aby ho mrzelo, že nebyl tak dobrý výhled. Pravda, kvůli výhledu vyrazil na tu cestu,  ale pak bylo na co se dívat a na nějaký výhled vůbec nemyslel. Užíval si všeho, co na své cestě míjel. A byl rád, že díky vidině toho nádherného výhledu vyrazil na cestu. Pak už pro něj byla sama cesta odměnou.

A jak je to na vaší rodinné cestě? Nepřipadáte si někdy jako ta zvířátka a vaše děti jako šnečci? 

Často se mi stane, že se dostanu do toho "zvířátkového závodu" - nejdřív musím udělat toto, potom tamto, až budu mít hodové tohleto... a najednou je večer a celý den mi utekl mezi prsty. Přitom přesně tento den to může být ONO! I proto teď vymýšlím rodinný kalendář, který mi nedovolí zapomenout na to, co je důležité. Nenechá mě ponořit se do stereotypu - alespoň ne na pořád. Tento měsíc mě každý den při pohledu na něj praští citát: "Cesta je cíl".

Kalendáře budou brzy v předprodeji na eshopu.